Historie Mumia

První psané zmínky o Mumiu jsou starší více než tři tisíce let. Mumio znali nejen v Persii, Babylóně, Egyptě, ale i v Řecku, Římě a samozřejmě v Asii. Samo slovo Mumio (někdy psáno Mumjo, Mumijo, Mumyo) má pravděpodobně slovní základ v řečtině – znamená "tělo uchovávající". Je to název, který se začal používat a používá v západní civilizaci.

Tibeťané nazývají Mumio Barak Šun (Brogshaun) – v překladu horský olej, indové Shilajit, arabský ekvivalent zní Chafiz-al-Adžsod nebo Arakul džibal – horský pot.

Z historických faktů vyplývá, že Mumio bylo jako farmakum používáno Sumery, píše se o něm ve védách – indických posvátných knihách, četně se vyskytuje v lékařských spisech jako Sušruta-Samhita, Čcaraka-samita, v čínské Knize o obtížných problémech. Vědomosti o Mumiu a jeho aplikaci se uchovávaly v tajnosti, předávaly se v rodinách vysoce postavených lékařů pouze ústním podáním z otce na syna.

Vyvažování mumia zlatem není báje, ale doložený fakt.

O Mumiu pojednávají ve svých dílech i takoví velikáni jako Aristoteles, který zkoumal jeho účinky na lidech a zaznamenal různé aplikace, jeho žák Alexandr Veliký a jiní (Shirasi, Tabíb).

Církev také znala (a zná) Mumio velice dobře, stejně tak jako nejvýznamnější středověcí představitelé lékařské vědy jako Avicena, Paracelsus, Agricola, Quiricus, Servet.